Cesta Hermetismu

PŘEDSTAVENÍ HERMETICKÉ FILOSOFIE, STAROVĚKÉHO VĚDĚNÍ, JEŽ V SOBĚ SYNTETIZUJE FILOSOFII, VĚDU I NÁBOŽENSTVÍ

Hermetická filosofie ve své podstatě vychází z děl, jež se připisují Hermovi Trismegistovi, který je zván "třikrát velikým". Pro takový přídomek můžeme najít vícero interpretací, nicméně tou nejvíce uznávanou je, že Hermes Trismegistus byl znalcem 3 oblastí poznání, které tvoří nejvýše dostupnou moudrost člověka. Oblastmi následně jsou: Alchymie (zkoumá svět živlů a toho, co je pod Sluncem), astrologie (zkoumá oblast hvězd) a poslední je nejednoznačná - zatížená pojmovou tradicí. Tradičně se uvádí magie, nicméně tu je třeba chápat v archaickém slova smyslu, tedy jako prostředek ke komunikaci s bohy resp. vyššími bytostmi/sférami. Vzhledem k takové konotaci může být v dnešní době vhodnější a významově jasnější pojem theurgie (zkoumá oblast duchovního světa a bohů).

ALCHYMIE - ASTROLOGIE - MAGIE/THEURGIE

Dle Agrippy z Nettesheimu, který je autorem zásadního díla Okultní filosofie, lze tyto 3 oblasti poznání dále analogizovat v tomto smyslu:

1) Hmotný svět - živly - fyzika

2) Nebeský svět - planety, hvězdy - matematika

3) Duchovní svět - rituály, obřady - theologie

fyzika + matematika + theologie = MAGIE

Hermes Trismegistus je dále považován za zakladatele filosofie, vědy, náboženství, matematiky, geometrie, alchymie, medicíny i magie. V religionistice je nejčastěji nahlížen jako kombinace egyptského Thovtha - jež je bohem moudrosti, poznání, učení a komunikace - a řeckého Herma, posla bohů.

Celkem se mu připisovalo přes více než 2.000 textů, nicméně důkazy máme minimálně o 42 dílech, která byla bohužel zničena během požáru alexandrijské knihovny, jež nevyhořela pouze jednou. Naštěstí se však podařilo část textů zachovat do dnešního dne a můžeme se s nimi setkat pod názvem Corpus Hermeticum. Texty jsou nejčastěji psané formou filosofického dialogu mezi Hermem Trismegistem a jeho synem Tatem. (K nahlédnutí například ZDE) Tradičně se uznává, že Hermes Trismegistus nabyl své božské moudrosti srkze meditativní stavy a tranzy. Jeho moudrost byla do jisté míry pansofická (universální), což znamená, že zahrnovala většinu oblastí lidského života, jako: právo, medicínu, hudbu, anatomii, magii, umění, geografii i matematiku. Právě pro své vše-obsažné vědění byl starověkými Egypťany označen za "posla bohů - zvěstovatele božího poznání". Zde je potřeba zdůraznit, že výraz "posel" tedy nelze vnímat jako doručovatele zpráv, nýbrž spíše jako doručovatele myšlenek! 

KDO BYL HERMES TRISMEGISTUS?

Pravý původ Herma Trismegista není znám. Mohlo se jednat o skutečně žijící postavu, a to jak filosofa, mága či egyptského kněze. Některé interpretace se zmiňují o tom, že Hermes Trismegistus přinesl do Egypta zbytky vědění z Atlantidy. Mohl být člověkem, mohl být mimozemšťanem a stejně tak i pouhou mytologickou postavou. Je však třeba si uvědomit, že otázka po tom, kdo skutečně byl Hermes Trismegistus je irelevantní. Nemusela to být dokonce ani jedna jediná osoba, a proto je důležité soustředit se na ODKAZ HERMA TRISMEGISTA, který je zcela konkrétní. Jeho symbolem je pak caduceus - tedy hůl omotaná dvěma hady. Oproti tomu hůl s jedním hadem se nazývá Asklepiova (Asklepius byl žákem Herma Trismegista). 

THOVTH (EGYPTSKÝ POLYTEISMUS)

Egyptský bůh moudrosti, poznání, učení a komunikace. Věří se, že vyvinul jazyk i samotné písmo (tzn. hieroglyfy). Egypťané jeho působení připisují veškerá díla vědy, filosofie, náboženství i magie.

HERMES (ŘECKÝ POLYTEISMUS)

Řekové ztotožnili egyptského Thovtha s Hermem, synem Dia a bohem poznání, obchodu, jazyka a psaní. Kromě nového aspektu obchodu se důraz klade a stáčí ke komunikaci. Právě proto je řecký Hermes tradičním "poslem bohů". Jeho charakter v oblasti poznání však nikterak nezeslábl, jelikož i Řekové v něm spatřovali prvního učitele astronomie, astrologie, matematiky, filosofie, geometrie, botaniky, anatomie, teologie a vůbec všech sfér souvisejících s gnósí - tedy poznáním. (pozor je gnóse, jako řecké slovo pro poznání a gnóse jako označení filosoficko-náboženského proudu gnosticismu. Tyto 2 významy je třeba odlišovat, napříč skutečnosti, že hermetismus i gnosticismus jsou v mnoha ohledech blízké).

MERKUR (ŘÍMSKÝ POLYTEISMUS)

Římskou adaptací Hermese je bůh Merkur, nebo-li posel bohů a patron obchodu.

ENOCH/METATRON (ŽIDOVSKO-KŘESŤANSKÁ TRADICE)

Enoch je pradědečkem biblického Noa. Enoch "chodil s Bohem", a proto byl vzán na nebesa, kde se dokonce stal archandělem Metatronem. Je to jeden ze dvou andělů, jejichž jména nekončí na klasickou židovskou koncovku -el (El = Bůh). Druhým je pak Sandalfon. Je třeba říci, že jak v současné době, tak historicky existují hermetici, kteří židovsko-křesťanskou tradici neuznávají (např. Giordano Bruno). Na druhé straně je zde opodstatněný názor, že židovsko-křesťanská tradice vzešla z tradice hermetické (analogie mezi křesťanstvím a egyptským náboženstvím jsou v religionistice dobře známé). 

IDRIS (ISLÁMSKÝ PROROK)

Každé náboženství obsahuje zlatou nitku pravdy, a proto se s Hermem setkáme i v tradici islámské. Tentokrát však jakožto s prorokem, jehož charakteristika je v zásadě analogická s výše zmíněným Enochem.

MOJŽÍŠ (ABRAHÁMOVSKÁ TRADICE)

Především v dobách renesance byl Hermes Trismegistus někdy ztotožňován s Mojžíšem, jindy označován za předchůdce Mojžíše. Doba renesance je pro hermetické texty vůbec zásadní. Je to totiž doba, kdy se s nimi evropští učenci poprvé seznamují a to srkze latinské překlady italského učence, lékaře a filosofa Marsilia Ficina. Právě ten byl osobně osloven Medičejskými, aby přeložil Platónova i Porfyriova díla, a to z řečtiny do latiny. Medičejský však naléhal, aby přednostně přeložil hermetické texty. Důvod ztotožnění byl takový, že Mojžíš měl být egyptským princem, který v Egyptě zavedl monoteismus, za což byl následně vyhnán. Výklady dále uvádějí, že na hoře Sinaj nezískal od Boha pouze jednu desku s desaterem přikázání, ale také druhou, jež měla obsahovat učení kabaly v podobě sefirotického stromu Života.

ACHNATON (EGYPTSKÝ FARAON)

Údajně vládl v letech 1353 až 1336 před Kristem. Jeho význam je v dějinách náboženství i religionistice dobře známý. Polyteismus chtěl nahradit monoteistickým kultem Slunce. Zajímavé je, že jeho matce - Tuy - je připisován hebrejský původ a údajně byla vykázána z Egypta jako Mojžíš (existují však i teorie, že k vyhnání Židů z Egypta nikdy nedošlo - že je pouze symbolické). Za zmínku stojí také fakt, že nejvíce soch Achnatona bychom mohli nalézt v Hermopoli - městě zasvěcenému Hermu Trismegistovi. Zvláštní pozornost mu pak věnují rosekruciáni, kteří se na Achnatona přímo odvolávají.

NABU (BABYLON)

Bůh písma a moudrosti, Mardukův písař a opatrovatel destiček osudu (na které bohové zapisovaly, a určovaly tak lidský osud).

ENKI/EA (SUMER)

Je třeba zdůraznit, že analogie mezi Hermem Trismegistem a Enkim je značně spekulativní. Pokud bychom však chtěli najít sumerského boha s obdobnými aspekty - vyšel by nám právě Enki. Enki je totiž bohem vod (voda symbolizuje poznání), moudrosti a magie. Podle některých interpretací je to právě jeho "moc nad vodou", která ho činí vládcem Země (Enki/Ea = Ea-rth). Poznamenejme také, že voda zabírá cca 71% povrchu Země a stejně tak tvoří cca 70% hmotnosti lidského těla. Podle některých zdrojů byl Enki moudrý a rozvážný, a často vystupoval jako "zastánce lidí", který se zasazoval o zmírnění trestů pro lidstvo. Některé zdroje uvádí, že to byl právě Enki, kdo sdělil biblickému Noemu, že na Zemi se chystá potopa. Jiné prameny zase ukazují Enkiho jako přímého stvořitele lidí - genetického inženýra. Údajně se měl s lidmi podělit o svůj "božský gen" (krev), s čímž řada sumerských bohů nesouhlasila. Někteří badatelé v tomto kontextu poukazují na možné vysvětlení evoluční mezery mezi opicí a člověkem. Tyto otázky (ani odpovědi na ně) však nejsou účelem tohoto článku, a proto je čtenáři, v případě zájmu, ponechám jako námět samostudia. Podotýkám ještě, že Enki je podobně jako Hermes (někdy Imhotep) označován za zakladatele původních starověkých mystických škol a společenství (více viz. b.o.t.s. nebo dokument "Okem boha Hóra"). Enki je tradičně ztotožňován s řeckým Promethéem.

HERMETICKÁ FILOSOFIE

Hermetická filosofie či hermetismus je jednou z nejstarších filosofických a náboženských tradic, která - v nejrůznějších podobách - přežívá od dávného starověku až do dnešních dnů. Tradičně bývá nahlížena jako původní egyptské náboženství a filosofie. Existují však mytické názory, že hermetismus je ve skutečnosti pozůstalým věděním z Atlantidy, které přivezla hrstka přeživších učenců pravděpodobně do starověkého Egypta. Vědecké názory zase směřují k tomu, že hermetismus je syntézou filosofie a náboženství helenistického období, tzn. období po smrti Alexandra Velikého. Tak či onak je prokázanou skutečností, že hermetismus (jako učení v dějinách evropského myšlení) není soustředěn v jednom filosofickém či náboženském směru, ba naopak je sám základem a součástí mnoha filosofických i náboženských směrů. 

V tomto ohledu v něm lze spatřovat vlivy egyptského náboženství, filosofie a magie, prvky řeckého polyteismu, alexandrijského judaismu, sumerského/babylonského náboženství, chaldejské astrologie a Zoroastrianismu. Co se týče filosofických škol - prvky hermetismu lze pozorovat v novoplatonismu, stoicismu, zejména pak v pythágorejství a samozřejmě i u samotného Platóna (v jeho případě bychom mohli mluvit i o gnosticismu, který s s hermetismem v mnoha ohledech překrývá - někteří ho dokonce považují za součást jedné tradice "prisca sapientia"). Logicky pak prvky hermetismu vykazuje i renesanční tradice, jejíž podstatná část stojí právě na učení novoplatonismu. Vliv hermetismu slábne až s vědeckou revolucí a novým ideálem novověkého poznání.

Hermetismus bývá považován za zmíněnou "prisca sapientia" (pradávná;prastará moudrost, angl. ancient knowledge/wisdom) či "prisca theologia" (pradávná;prvotní theologie, pravé náboženství), a to právě proto, že všechna ostatní náboženství z něj více či méně čerpají. Hermetikové obecně sdílejí představu jednoho transcendentního a zároveň imanentního Boha, který je jedním a vším. V tomto ohledu hermetismus ovlivnil všechna tzv. abrahámovská náboženství, tedy ta monoteistická. Nelze nezmínit také prvotní křesťany - tedy gnostiky, kteří byli následně pronásledováni katolíky jako heretici. Je však třeba podotknout, že sám hermetismus není monoteismem, nýbrž spíše panteismem. Poznání Boha (božství) je však pro hermetika předmětem - vnitřní gnóse - mystického prožitku, který nelze sdělit, ale jen sdílet. Většina hermetiků se shodne na tom, že oblast tohoto poznání je - mimo dimenzi slov - (vice viz. např. Pseudo-Dionýsos Areopagíta, negativní theologie či Franz Bardon, Brána k opravdovému zasvěcení kap. Bůh - na dotaz možno uvést další zdroje). Pro hledače by mělo být nejpodstatnější, že je tato zkušenost přístupna lidské percepci. Sám hermetismus je pak nábožensky neutrální/universální.

SNAHY O POTLAČENÍ HERMETICKÉ TRADICE

Dalo by se říci, že o potlačení jak hermetismu, tak gnosticismu se nejvíce zasadila katolická církev. Nejen proto si také v Evropě bylo možné přečíst hermetické texty až v 15. století, a to sice potom, co je přinesli (společně s dialogy Platóna) arabští učenci, kteří utíkali z Konstantinopole. Potlačování ze strany katolické církve začalo zejména s císařem Konstantinem, ale kupříkladu o zavření filosofických škol se v roce 526 po Kristu zasloužil císař Justinián I. Záležitost katarského národa netřeba zmiňovat. Obecně lze říci, že katolická církev šla proti všemu "pohanskému", ale znalci náboženství by v tomto ohledu mohli oponovat faktem, že katolická církev toho naopak mnoho "pohanského" absorbovala a právě díky tomu byla také tak úspěšná ve své expanzi vlivu. 

Pronásledován katolickou církví a mocenskými aparáty, hermetismus musel sestoupit do prostředí "okultního undergroundu", kde víceméně setrval do dnešních dnů, a stal se tak nedílnou součástí "západní esoterické tradice". Hermetická filosofie je tak často spojována s tzv. tajnými spolky, jako jsou svobodní zednáři, rosekruciáni, hermetický řád Zlatého úsvitu, spolky spojené s učením Thelemy, stejně tak jako pohanská i wicca společenství. Hermetismus bývá často spojován také s kabalou. Osobně se však domnívám, že téma jejich vztahu je komplexní záležitostí, která vyplývá především z toho, jakou má dotyčný znalost - a z toho plynoucí představu - hermetismu i kabaly.

VLIV HERMETISMU NA VĚDECKOU REVOLUCI

O Pythagorovi se uvádí, že studoval v Egyptě u tamních kněží, přičemž se mu dostalo také zasvěcení do hermetismu. Stejně tak Platón, který byl Pythágorem (a Parmenidem) ovlivněn a v jeho filosofii můžeme spatřovat jak prvky hermetismu, tak gnosticismu. Jak Pythágoras, tak Platón měli následně v mnoha ohledech přímý i nepřímý dopad na formování novověké vědy. Jako příklad uveďme například matematický model universa. Za otce novověké vědy se obecně považují zejména René Descartes a Francis Bacon. Jejich filosofie není předmětem tohoto článku a ani není přímo hermetická, nicméně Descartes bývá někdy spojován s rosekruciánským řádem a naproti tomu dílo Francise Bacona Nová Atlantis evidentně poukazuje na to, že Bacon hermetickou tradici znal. O tématu lze najít více např. v publikaci F. Yatesové Giordano Bruno a hermetická tradice. Pro zajímavost uveďme, že i Isaac Newton se hojně věnoval alchymii.

Myšlenka, že hermetismus nepřímo ovlivnil vědeckou revoluci v novověku není příliš oblíbená, protože samotná novověká věda stojí především na kořenech empirismu a racionalismu - tedy smyslového poznání a rozumu v protikladu k víře, nábož. dogmatům a mystice. Nelze však popřít skutečnost, že novověká věda se formuje jako - reakce - na předchozí období a vliv renesance je tak signifikantní. Nicméně je to právě renesance, která oživila způsoby starověkého myšlení, oduševnělosti přírody a mystické, magické a alegorické uvažování (které bylo přítomno i ve středověku! ovšem jaksi zaměřeno trochu jiným směrem než v pojetí renesančním).

Nejzajímavější na celé situaci je, že právě samotní otcové novověké vědy jsou s hermetismem často spojováni. Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Giordano Bruno, Francis Bacon, Isaac Newton a další. Podívejme se jak popisuje Koperník - "resuscitátor" heliocentrického modelu naší soustavy - Slunce:

"Uprostřed všeho panuje Slunce. Může být tento nejkrásnější chrám, toto nebeské těleso, na lepším místě z kterého osvětluje celý celek? Je správně nazýváno světlem, myslí, pánem universa; Hermes Trismegistus ho zve viditelným projevením Boha, Sofoklova Elektra jej zve vše-vidoucím. Slunce tak usedá přímo uprostřed na královském trůně, odkud vládne svým dětem, které kolem něj krouží."

Jak můžeme vidět, Koperník zmiňuje přímo Herma Trismegista. Musím jen doplnit, že pokud by vám označení "pán universa" přišlo příliš silné, je třeba si uvědomit, že Koperník ještě pojímal universum jako naší sluneční soustavu, která končila oblastí za Saturnem. Byl to až Giordano Bruno, kdo obohatil heliocentrický model o pojem nekonečna, čímž "otevřel" universum (ač ve skutečnosti nebyl první).

  

Pokud jde o zkoumání Přídody, hermetik se nezastavuje u poznání toho, co je přístupno smyslům, ale snaží se proniknout za věci a dostat se k jejich příčinám. Myšlení soustředěné na příčiny je v hermetické tradici obecně důležitým prvkem, stejně jako třeba umění paměti. Cíl je pak ryze metafyzický - nahlédnout za oponu smyslově vnímatelného světa - a pokud si se nazřít jinak skrytou propojenost všeho se vším. Vše další se pak odvíjí v zásadě od míry porozumění.

Zmiňme ještě Paracelsa - renesančního lékaře, filosofa i hermetika, který je považován za zakladatele toxikologie. Právě on je autorem slavného citátu "dávkování je to, co odlišuje jed od léku". Ve svých dílech víceméně neskrývá sympatie s hermetickou, novoplatonskou, ale i pythágorejskou filosofií. Domnívá se pak, že rozhodující v procesu poznání by měla být samotná zkušenost jedince a pro úspěch v "díle" shledává pokoru a usilovnou píli nezbytnou.

ODDĚLENÍ DUCHA OD VĚDY

 

Zatímco ve starověku v mnoha případech splývá filosofie, náboženství i věda v jedno. Novověká věda formulovala jasný požadavek, kterým byla naprostá odloučenost od náboženství. V absolutnosti svého požadavku se tak postupně "otočila zády" i k hermetickým vědám, jež byly vnímány jako přeceňovaný přežitek renesance a zavržena tak byla i oduševnělost Přírody (nahrazená mechanickým modelem) a rovněž "iluminace" jako prostředek k dosažení poznání. Je zajímavé, že až do poloviny 17. století pojímala přírodní filosofie (natur filosofie) přírodu jako organický, dynamický, žijící, oduševnělý organismus, ve kterém je vše propojeno a tvoří tak jeden celek. Pak byla tato představa díky nástupu novověké vědy, logiky a nového ideálu racionality doslova "smetena ze stolu", zatímco ve 20. století sama věda opět objevuje, že planeta Země je v různě silném smyslu propojeným, živoucím organismem a nikoliv jen "kusem hmoty" (více např. viz. Teorie Gaia).

Pokud jde o vědu, pozorovaný fenomén (objekt) je vždy oddělen od toho, kdo jej pozoruje (subjekt). Dominantním v procesu poznání je přitom objekt, což znamená, že na hodnoty subjektu (tedy ty subjektivní) není brán zřetel. Objektivní realita je dána, empirické poznání je jediné spolehlivé a pro ducha ani duši není místo. Oproti tomu v hermetismu subjekt a objekt v procesu poznání splývá, což bude ještě vysvětleno. Zajímavostí opět je, že sama věda ve 20. století, zejména díky objevům kvantové fyziky, začala uvažovat o tom, že tradiční vědecký model procesu poznání OBJEKT -> SUBJEKT nemusí být nutně a všude platný. Ukazuje se tak, že role pozorovatele (subjektu) může být větší, než jsme se doposud domnívali (více viz. např. Niels Bohr).

Co se týče hermetismu, nejen že objekt a subjekt jsou v procesu poznání vzájemně spjaty, ale zároveň se reflektují (zrcadlí). Toto je hlavní a zásadní teze hermetické filosofie, jež je vyjádřena slovy: "Tak jak jest nahoře, tak jest také dole - tak jak jest uvnitř, tak jest také venku". Universum je tak symbolickým odrazem toho, co se odehrává v nás samých a vice versa. Úkol dosáhnout poznání se tak stává životní duchovní cestou, jejímž cílem je navrátit(!) se do stavu jednoty s božským, což je "opus magnum" ("Great Work") lidstva.

zdroj: http://ultraculture.org/blog/2016/04/19/hermetic-initiates-magick-study-reality/

Hermetický spis: o nesmrtelnosti a osvobození duše

Přepis části rukopisu s hermetickým učením na egyptském papyru vynesený neznámým člověkem z Vatikánské knihovny, starý cca 2000 let, překlad anonym. Nalezeno při výkopových pracích v Tell el-Farainu. Odevzdáno knihovně.

 

 Zde počíná tajná rozprava Thotha (Thovta) neboli Herma Trismegista s jeho synem Tatem o nejskrytějších pravdách, totiž jak bohové dosahují nesmrtelnosti.

  

I.

Otče Džehuti, poté, co jsi mi vysvětlil fungování světa, pověz mi, jak dosáhnout dokonalé moudrosti!
Můj synu, povím ti vše, tak jak mi to bylo pověděno bohy a jak je tradicí po věky předáváno. Tato zem není pravá zem a tvé tělo není tvé pravé já, neboť podléhají zkáze. Z prachu se tělo rodí a po ukončení vtělení duše se v prach rozpadá. Tvá duše pochází z hvězd a zde je uvězněna a držena pod vládou Seta, pána očistce. Anup stráží tento svět a jeho podsvětí, aby duše z něj neutekly, taková je povaha tohoto světa, jak již víš.

Ano, Džehuti dvakrát veliký! Pověz, jak mohu duši osvobodit!

Synu, musíš překonat nástrahy Seta, kterými on člověka spoutal jako provazy a řetězy. Těmi provazy je smyslnost a řetězy žádostivost. On rozsekal tělo Zářivého na dvanáct dílů a uvrhl je do močálu, kde je sežraly ryby. Ty díly, to je tělo Osirise, který byl zabit. Ty ryby, to jsou stíny lidí.

Co jsou to stíny lidí, Otče?

To jsou duše lidí, kteří propadli tělu, a jejich záře pohasla. Nyní bloudí v Hádu neznajíce cestu. Jsou mrtví, tak jako všechno, co dělají. Co číní, nemá smyslu, a udržuje je v podsvětí, jsou v moci Seta. Ptal ses mě však na moudrost a já ti odpovím. Věz, že moudrý je ten, kdo prohlédne iluzi světa a navrátí se do božského, k věčnému bohu tím, že se sám stane bohem. To je také skutečný cíl našeho náboženství a obřadů, známý však jen zasvěcencům. Nenech se zmást tím, že máme mnoho bohů, ve skutečnosti je jediný Bůh, má jen mnoho podob.

Pověz, Veliký, jaký je ten, kdo vše řídí?

Ten, kdo vše stvořil, je ten, kdo určuje osud věcí a pohybuje jimi směrem k naplnění božského záměru. Je to neobyčejně silný duch a jeho podstata je věčné bytí. Nemá sobě podobného, ani nikým nebyl stvořen, nýbrž existuje od věčnosti.

Je to Re a to je nejvyšší světlo. Pohleď, ty, milující pravdu, jak se jeho podoba vynořuje ze všech věcí a z každého člověka! Říká se, že člověk a slunce jsou jeho podobě nejbližší. Slunce jelikož je to dokonalý zářivý kotouč, člověk jakožto podoba, kterou si stvořitel pro sebe zvolil v pomíjivém světě a učinil ji jako svoji. Nikdo jiný si, můj synu, nezaslouží více chvály a úcty než tento svrchovaný stvořitel.

[…] Navrátíš se tím, že se rozpomeneš. Chlapče, pěstuj moudrost, aby tě dovedla k rozpomenutí na tvůj božský původ. Ty skutečně pocházíš z hvězd!

Džehuti Dvojnásobný, ostražitě tě poslouchám, ale nejsem si jistý, zda rozumím tvým slovům.

Já vím, milovaný, toto je totiž největší mystérium a pochopíš jej, až přijde čas. Dovol mi, abych ti ještě jednou pověděl příběh o Osiridovi, trochu však jinak, neboť obecnému lidu se vypráví v hádankách, aby skutečný význam zůstal skryt, a porozuměl jen člověk připravený. Osiris totiž je člověk, který vstoupil z nebeských výšin do hmotného těla, totiž do dřevěné rakve, jíž Set uzavřel mnoha hřeby. Rakev odplula vodami a dosáhla pevniny, kde ukotvila. Ta pevnina je naše země, Egypt, a v ní je Osiris uvězněný, poté co byl rozřezán a spolknut.

Od té doby se Isis snaží ty části spojit a vzkřísit svého otce k životu, a to je náplň našich obřadů. Milý Tate, ty části jsou ukryty v lidech. Proto je to rozpomínání, jež vede k uvědomění. Uvědomění vede ke vzkříšení. Vzkříšením se znovurodí bůh. Bůh sebestvořitel sám sebe uvádí v zapomnění, aby se znovustvořil, Tate.

Otče, děkuji ti! Rozumím tomu a myslím, že vnímám cosi jako světlo v mé mysli. Co je to?

Výborně, synu! Při Reovi a jeho moci, děláš velké pokroky, věru. To, co vnímáš jako světlo ve tvé mysli, je Horovo oko, jež se rozsvítilo poté, co jsi poznal sám sebe a rozpomenul se na své božské dědictví Osirise. To světlo tě jako Sokol dovede spolu s moudrostí, jíž ti předávám, až k trůnu onoho boha a věř, že budeš moci předstoupit před něj s mnoha květy a oběťmi a daruješ mu život.

Co to znamená?

To znamená vzkříšení a věčný život […]

[…]

[…] ve hvězdách je sídlo bohů a tam poputuje tvá duše, když dosáhne nesmrtelnosti. Ti však, kdo věří, že jsou tělem, zůstanou s tělem v den smrti, Tate.

Přemoudrý, to je děsivé.

Tak jest. Duše takových propadá smrti a řadí se mezi stíny neznaje místa východu. Je uvězněna v koloběhu převtělování a věčného zapomínání.

[…]

[III.]

[…]

Otče, opravdu jsou lidé pěstováni?

Ba ano, totiž jejich duše. Neslyšel jsi nikdy o tom že se svět skládá ze čtyř prvků? Do země jsou vsazována semena. Vodou jsou zalévána, aby měla výživu a sílu k růstu. Vzduch poskytuje rostlince prostor k růstu, aby mohla volně dýchat a rozvíjet se. Oheň jako slunce dodává rostlince sílu a usměrňuje její vývin.

Všechny prvky jsou důležité. Egypt je velkým polem! A bohové jsou jeho zahradníci, Tate.

Sklízejí úrodu neustále nebo jednou za čas?

Úroda se rodí neustále, ale sklizena je vždy v čase žní. Po něm přijde záplava, jak víš, a je zaseto znova. Úroda se pak třídí a každému bohu připadá jemu určená obětina […]

[…]

Tak se střídají dny a noci, kdy bůh podstupuje smrt a vstupuje do pomíjivého stvoření, aby se pak opět stvořil a obnovil svou vládu a vyšel jako nové slunce.

Proto je zobrazován jako skarabeus […]

Kdy se tak stane, božský Džehuti?

Až se dvanáct částí boha spojí. Pak, až bude vycházet Re na východě, ti, kdo přebývají ve svatém Amenti, budou s bohem v den jeho velké slavnosti, a to je druhé vzkříšení. Můj synu, předal jsem ti velkou moudrost, opatruj ji a drž ji v tajnosti.

Ano, Dvakrát veliký.

René Descartes: Meditace o první filosofii I.

Smyslem první meditace je nalezení archimedovského bodu, tedy neochvějné jistoty, nezpochybnitelné pravdy, která by se stala východiskem pro celou Karteziánskou filozofii (Cartezius = René Descartes = otec racionalismu).

Tuto neochvějnou jistotu chce Descartes nalézt pomocí tzv. metodické skepse, která tkví v kompletním zpochybnění dosavadního vědění. Sami jsme totiž (při troše reflexe) svědkem své nevědomosti a některých zakořeněných nepravd.

Je tedy třeba teoreticky odstranit vše, O ČEM LZE POCHYBOVAT - CO LZE UVÉST V POCHYBNOST - a to nikoliv po jednotlivých faktech, ale rovnou zpochybněním celých základů, na kterých je dosavadní poznání vystaveno.

Descartova metodická skepse má v základě 3 fáze:

1) ZPOCHYBNĚNÍ SMYSLOVÉHO POZNÁNÍ - Descartovy první pochyby vedou k lidským kognitivím schopnostem. Smysly nás totiž občas klamou, a jak sám píše, kdo nám jednou zalže, není radno mu neochvějně nadále věřit. Ve vší stručnosti lze říci, že ve smyslových informacích - dle Descarta - žádnou jistotu nenajdeme.

2) SNĚNÍ x BDĚNÍ - Další fáze pochybnosti vznáší otázku, zda dokážeme s naprostou jistotou rozlišit realitu od snu, jinými slovy snění od bdění. Téměř každý má zkušenost s tím, že alespoň jednou zaměnil realitu za sen či spíše naopak sen za realitu. Krom toho jsou tu další fenomény, jako například probuzení ze snu do dalšího snu. JAK SI TEDY MŮŽEME BÝT JISTI, ŽE PRÁVĚ TEĎ NESNÍME? A co když je sám život snem - snem ve snu?

3) KLAMAVÝ DÉMON - GENIUS MALIGNUS - poslední fází metodické skepse se kterou se setkáváme v první meditaci je zpochybnění existence vnějšího světa. To Descartes provádí teoretickým zavedením klamavého boha, který ovládá naše nervové spoje a neustále nám předkládá falešnou realitu. Podsouvá nám myšlenky, pocity i obrazy, zatímco my jsme naprosto na jiném místě a celá okolní realita (resp. vnější svět) je pouhou iluzí.

OTÁZKA ZNÍ: Když je vše okolo pouhá iluze a klam, existuje tedy něco jistého?

ŘEŠENÍ: Přesto, že vše okolo je klam - musím nutně existovat JÁ - jelikož jsem klamán!

Problém je dále rozvíjen v další meditaci...

Budai není Buddha!

Lidé často zaměňují dvě rozdílné osoby, považujíc je za Buddhu. Je třeba zdůraznit, že Sídhartha Gautama tzn. zakladatel buddhismu není nikdy vyobrazen s pupkem nebo úsměvem od ucha uchu, a to ani na obrázcích, ani na soškách.

Lidé jej často pletou s čínským bůžkem jménem Budai, který je bohem prosperity a štěstí. Dle legendy se jednalo o čínského mnicha, který byl nadmíru štědrý a veselý. Důležité je, že se jedná o čínského mnicha, zatímco Sídhartha Gautama byl indický hinduistický princ. Časový rozdíl mezi nimi představuje cca 1.500 let.

Buddha je vždy vyobrazen štíhlý a s typickým, lehkým, vyrovnaným úsměvem. Důležitý je také fakt, že Buddha není božstvem či přímo uctívaným objektem, nýbrž ideálem, ke kterému se člověk snaží příblížit. Buddha je titulem, který představuje 'osvíceného', tedy člověka, jež dokázal transcendovat své ego a není tak obětí utrpení, vznikající v každodenních situacích (pojem je samozřejmě komplexnější).

Martinismus

Snaha poznat sebe sama, jací jsme, vyžaduje mnoho práce
ale musíme usilovat i o takové poznání sebe sama, jakými bychom měli být.
Tyto dvě disciplíny jsou spojeny a je třeba se jim věnovat neustále,
na tyto navazuje třetí disciplína, jež je bezpochyby nejobtížnější...
Spočívá v tom, že jakmile rozpoznáme, jací bychom měli být
musíme vytrvale pracovat na tom, abychom se takovými i stali...